THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Také vás naštvalo, když NEVERMORE na počátku letošního roku znovu vydali desku „Enemies Of Reality“, tentokráte už konečně ve zvukovém balení, které si pro ni od počátku vysnili a tedy i s pěkně čitelně rozmáchlým podpisem slovutného Andyho Sneapa? Nebo snad patříte k těm, kteří do alba investovali až po remixu za (pravda spíše jen kosmeticky) sníženou cenu? Ať už tak nebo tak, můžeme myslím i s odstupem času bez zkreslujícího prvotního nadšení konstatovat, že zaznamenaný materiál na absolutorium „Mrtvého srdce v mrtvém světě“ ani náhodou nedosáhl. Na úžasně silné písně typu „Tomorrow Turned Into Yesterday“ přece jenom připadlo něco slabších míst, ale výsledek rozhodně nemohl urazit žádného příznivce „brutálních nářků“ a ostatním konkurentům ukázal záda na vzdálenost několika desítek kilometrů. Podotýkám, že rekreačním krokem lázeňského šviháka.
Letošní rok však oprášil nejen vzpomínky na „Nepřítele...“, nýbrž nám servíruje i sousto zbrusu nové, čerstvé. Skupina už nic neponechala náhodě, takže u kolonky producenta se netřeba déle zdržovat, vystačíme s tím, že zvuk je hustý jako Mildovy nežehlené spoďáry a úvodní sypanice „Born“ nenechá nikoho na pochybách, že kapela má k deathu stejně tak blízko (slyšte sloky) jako k power metalu (výtečná stěžejní melodická linka). Po razantním a povedeném startu však hnedle vzápětí začne kolečko mírně zadrhávat. Ne snad, že by nová sada brusných kotoučů spolehlivě nezařízla uši nebohého konzumenta, jenže neděje se tu lautr nic, co by nebylo předem očekáváno. Porce tradičního nátlaku, který útočí přímo na solar a nedá popadnout dech („My Acid Words“ a další), střídají chvilky smutnění, kdy žiletka z úst pomaličku ukusuje prostoru a sune se k naběhlé pulzující žíle („Sentient 6“ či „Sell My Heart For Stones“), aby všechny vyjmenované atributy spojila v celek závěrečná titulní klasa skladba - sebevražda dokonána. Není toho málo, bohužel však ani moc. Možná to byl záměr, vždyť fanoušek je ve své podstatě konzervativní tvor, který příliš nemiluje experimentování u svých oblíbenců, zdá se mi však, že tentokráte posloucháme až příliš okatou sázku na jistotu. Tedy spíše malá domů, než zelená nula.
Je určitě nevděčné postavit v tomtéž roce tváří v tvář dvě po sobě jdoucí řadovky. NEVERMORE však přesně tohle udělali a tím posluchači nabídli nejen přímé srovnání, ale vlastně tak názorně demonstrovali i všeobecně očekávaný fakt, že se žádný krok stranou, natož vpřed, nekoná a ani konat nebude. Můžeme snad drobátko spekulovat o úbytku pomalejších nálad ve prospěch větší tvrdosti celku, zřejmě však půjde jen o pocit pramenící z o dost delší stopáže nahrávky. Už i Loomisovcům totiž nastaly časy vydávání alb postavených na téměř identickém mustru, a byť jde stále o hodně komfortní záležitosti, s „This Godless Endeavor“ se to má zkrátka tak, že nezasvěceného nadchne, znalého příznivce potěší, leč dostatečně nezasytí. A to je určitě málo, i když nezastírám, že na mne výsledný koktejl s neodmyslitelnou třešničkou v hlase páně WD nakonec stejně zapůsobil. Žádná revoluce? Nu což, snad se i příště zadaří něco vyvedených melodií, to bude muset stačit.
Jistota! NEVERMORE se sice pomalu ale jistě dostávájí do tradičních "úzkých" všech stylotvorných skupin a začínají se opakovat, zatím to však není žádné velké neštěstí. Minimálně čtyři skladby totiž i nadále aspirují na jasnou extratřídu, což při slušném standardu ostatního materiálu značí stále dostatečný posluchačský zážitek.
8 / 10
Warrel Dane
- zpěv
Jeff Loomis
- kytary
Steve Smyth
- kytary
James Sheppard
- basa
Van Williams
- bicí
1. Born
2. Final Product
3. My Acid Words
4. Bittersweet Feast
5. Sentient 6
6. Medicated Nation
7. The Holocaust Of Thought
8. Sell My Heart for Stones
9. The Psalm Of Lydia
10. A Future Uncertain
11. This Godless Endeavor
The Obsidian Conspiracy (2010)
The Year Of The Voyager (2008)
This Godless Endeavor (2005)
Enemies Of Reality (2003)
Dead Heart In A Dead World (2000)
Dreaming Neon Black (1999)
In Memory (EP) (1996)
Politics Of Ecstasy (1996)
Nevermore (1995)
Datum vydání: Úterý, 26. července 2005
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 57:10
Produkce: Andy Sneap
Kéž by byla alespoň každá pátá power metalová kapela jen z poloviny tak dobrá jako jsou tihle depresivní kouzelníci ze Seattlu! Ano, novinka sice nedosahuje kvalit famózního počinu „Dead Heart In A Dead World“, přesto mi něco říká, že lepší žánrovou nahrávku tento rok uslyšíme už jen zázrakem. Palec nahoru a tučnou osmičku navrch si NEVERMORE dozajista zaslouží i za přítomnost značně nabroušených a mému uchu dokonale lahodících thrash/deathových pasáží.
Srdcervoucí melodie zalité do betonu toho nejčirejšího zoufalství a k tomu zabijácký zvuk smrtelně nebezpečně nabroušených kytar. Takoví NEVERMORE vždycky byli, jsou a (předpokládám, že) budou. Proto se pořád opakují, ale já jim to rozhodně nemám za zlé, vždyť kdo by se zlobil na mistry proto, že jsou mistry. V žádném případě se ale díky tomu nedostávají do úzkých a nejspíš by ještě uteklo hodně vody, než by se něco podobného dalo konstatovat. Zůstane-li i do budoucna laťka jejich profesionality nastavena tak vysoko, jak tomu vždy bylo a jak je tomu momentálně i na „This Godless Endeavor“, nebudu mít nejmenších připomínek.
No konečně...po minulém albu jsem byl zvědav jestli to Ti NEVERMORE "odčiní" a nezklamali...tohle album je to co jim jde nejlépe...super!!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.